Velikonoce
Velikonoce jsou pohyblivými svátky, které připadají na první neděli po prvním jarním úplňku. Pro někoho z nás v sobě Velikonoce nesou pohanskou myšlenku svátků jara a plodnosti, času, kdy se půda probouzí k životu a čeká na zúrodnění.
Křesťané vnímají Velikonoce jako slavnosti vzkříšení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Kristus ukřižovaný o Velkém pátku vstal v noci ze soboty na neděli z mrtvých. Tato noc se proto nazývá Velkou nocí – odtud slovo Velikonoce. Křesťanskou legendu můžeme vnímat i jako příběh, ve kterém život zvítězil nad smrtí.
Velikonoce s sebou přinášejí mnoho zvyků a obyčejů, kterými se lidé snažili zesílit magičnost tohoto období. Mnohé z těchto zvyků se v dnešní době ani nedodržují, ale mnoho se jich zachovalo. K nejvýraznějším symbolům Velikonoc a jara patří vejce.
Zvyk darovat vajíčka zřejmě poprvé zavedli už Egypťané. Nejstarší nalezená kraslice je stará asi 2300 let. V dávné historii se vejce zdobila nejen u nás, ale i v Litvě, Německu, Švédsku, stejně jako na Kavkazu nebo v Asii.
Vajíčka se nejprve darovala plná, barevná. Později se začala zdobit i vyfouknutá vejce. V každém kraji se jim říkalo různě, někde pouchy, jinde vejdumky. Tradice jejich malování se nikde na světě nerozšířila právě tak jako na území Čech a Slovenska. Navíc každý kraj měl svoji specifickou techniku a vzory.
Jak jsem propadla
Stejně jako medové perníčky o vánocích, na jaře mi už jako malé holce učarovala malovaná vajíčka. U nás doma se tato tradice nijak nepěstovala, jenom když jsem někde zahlédla kraslice v prodejnách s lidovými uměleckými předměty, moc jsem si přála něco tak krásného také umět vytvořit.
První vajíčko s dekorem voskové batiky, které jsem držela v ruce, přinesl můj bratr o Velikonocích od naší sousedky, která pocházela z Moravy. Dodnes si ho pamatuji. Bylo oranžové a mělo na sobě bílé kytičky z kapiček vosku. Všem se nám moc líbilo a tak se ani nikdo neodvážil ho rozbít a sníst. Asi rok jsme ho měli schované, než bylo vyhozeno.
A pak jednou. V časopise ABC vyšel stručný návod jak zdobit vajíčka technikou voskové batiky. To bylo někdy na základní škole. Maminka měla naštěstí pro takové věci pochopení, takže jsme se sestrou Marcelkou obsadily kuchyň a začaly sbírat první zkušenosti. Byla to hrůza, kolem všude barvy a vosk, ale my byly nadšené ze svých výtvorů. No a tím to všechno začalo.
Po pár letech jsem se ke kraslicím vracela víc a víc a z ochotných lidových umělkyň občas na výstavách vymámila nějaké fígle a zkušenosti, a tak dnes mohu své kraslice nabídnout ostatním, kteří by si třeba rádi vyzdobili byt. Nabízím ale i radu, kdyby jste si chtěli zkusit ozdobit vlastní kraslice.